1). Vánoční příběh s dobrým koncem
Tento název jsem dala proto, že všechno začalo právě o vánocích, přesně 26. prosince, když jsem našla Želvinku. Vracela jsem se večer od rodičů, bylo to asi před třemi roky, ten rok bylo hodně sněhu a taky pěkné mrazy. Jako vždy jsem šla kolem stánku, který je snad pořád otevřený.
Ať je svátek nebo všední den, tak kolem něho postává pár stálých hostů s lahví piva v ruce. Stáli tam i tentokrát a kolem nohou se jim otírala drobná želvovinová kočička.
Protože o mně v okolí každý ví, že mám kočku, tak se mně ptali na radu, co s ní mají dělat. Donesl ji tam nějaký chlapík pro jiného a ten si to rozmyslel, že ji už nechce a kočka tam zůstala.
Byla tma, všude sníh a kočička v úplně neznámém prostředí. Když jsem ji zvedla, tak se ke mně přitiskla a já už nemohla dělat, že se mně to netýká. Tak jsem si ji nesla k domovu, i když jsem vůbec nevěděla, co si s ní počnu. Doma mám rozmazleného Mikeše, který se nesnáší s žádnou kočkou v okolí a bydlím v garsonce, kde není možnost je oddělit. Tak se Želvinka zatím stěhovala do sklepních prostor, kde máme mandl, sušárnu a prádelnu.
Udělala jsem pelíšek z krabice a hadru, do další krabice dala stelivo a do misky žrádlo. Micina se nažrala, skočila mi na klín a předla a předla a předla. Spokojenější kočku jsem snad neviděla.
Myslela jsem, že když je venkovní, tak se bude zase tlačit ven, ale kdepak, ani náhodou. Hned si přisvojila nový pelíšek a vždy předla od chvíle, kdy jsem vešla, až do chvíle, kdy jsem odešla. Rozhodně nebyla plachá, musela být před tím u lidí. Přežila u mně silvestrovské ohňostroje a já si ji moc oblíbila. Přesto jsem hned po novém roce vyvěsila inzeráty, jestli ji někdo nehledá.
Hned za den zvonil telefon a na něm paní, která si myslela, že by to mohl být potomek její kočky. Dala v létě koťátko jedné své známé a těm se hned po dovolené ztratilo. Vlastně Želvinku zachránilo to její zvláštní zbarvení, kdyby byla jen černá, tak by ji paní určitě nepoznala. Tak se nakonec kočička vrátila do původní rodiny a to po čtyřech měsících života bezdomovce. Je stejně zvláštní, jak se to malé, asi tříměsíční kotě o sebe dokázalo postarat a přežít. Zřejmě ji občas někdo nakrmil, možná ten pan neznámý, který ji donesl ke stánku.
Tak a teď ten dobrý konec. Želvinka teď bydlí v prostředí, které je pro kočku úplně ideální. Je to na kraji města, kde je uzavřený dvorek se zahrádkou, králíkárna se senem a spousta míst, kde může šmejdit a schovat se, když je škaredé počasí. Já ji chodím navštěvovat dodnes a vždycky mě radostně vítá. Věřím, že to není jen kvůli kapsičce, kterou jí vždy přinesu, že si pamatuje, že jsem jí pomohla, když byla v nouzi. Je z ní pěkná, vyrovnaná, vykastrovaná, spokojená kočka.
2). Jak Nitka zahrabala nudle
Občas mívám záchvat výroby potravin podomácku. Zpravidla se dostaví ve chvíli, kdy si z obchodu přinesu nedopečený chleba, neslané rohlíky, nebo koláče s náplní nevábné chuti. Pak nakoupím různé druhy mouky a začnu míchat směsi na domácí chléb a pečivo a pečeme si doma chleba i housky a rohlíky sami. Je to dobré, není jich moc a všechno se většinou do posledního zbytku sní. Vložená energie stojí zkrátka za to.
Protože v dnešní době existují už skoro na všechno stroje, zakoupila jsem kdysi v nějaké výhodné akci také domácí pekárnu, která se v poslední době opět stala hitem a žádaným výrobkem číslo jedna. Nezbytné pro chod tohoto stroje jsou ale přesné a vyzkoušené recepty a těch se mi dříve, než jsem pronikla na internet jaksi nedostávalo. Kdo z vás někdy zkoušel zadělat na domácí chleba, jistě mi dá za pravdu, že je to docela dřina. Tady veškerou práci obstará stroj a my se jen rozhodneme, zda mu svěříme i pečení, nebo si těsto vyndáme na závěr ven a upečeme si ve vlastní troubě třeba bochníček chleba i s moučnou kůrkou vespod.
Pekárna prostě zadělá za nás všechna těsta bez námahy a sama, jen je potřeba kontrolovat, zda je těsto takové, jaké má být, měkké, nebo naopak dostatečně tuhé. Nějaká zázračná hospodyňka přišla na to, že pekárna umí také zadělat na těstoviny. Jestli já nějakou práci nesnáším, tak je to zadělávání na nudle. Výroba by mi už tolik nevadila, vyválet těsto na placku je sice docela dřina, ale zadělat mouku, vodu a vajíčko mi vždycky vadilo. Matlavé práce zkrátka nemám v oblibě. Teď to umí stroj a já mám vystaráno. Aby té lenosti nebylo málo, dostala jsem předloni k vánocům strojek na těstoviny. Sám vyválí placky a sám je nakrájí na žádané tvary, jen je potřeba je přistrčit k tomu správnému otvoru.
Naše kočky milují veškeré činnosti a tak je strojek na nudle velmi zajímá. Úplně nejvíc je ale zajímají ty nudle, které z něj lezou. Na světě není místo, které by bylo před kočkami dostatečně bezpečné a dobré pro nudle. Dost dlouho trvá, než těstoviny uschnou a dají se uložit do sklenice, jinak skončí jako chlupaté nudle, což překvapivě není obdoba chlupatých knedlíků v krajové kuchyni, ale domácí produkt chovatele čtyřnohých miláčků, který si může konzumovat leda doma a o samotě. Předkládat taková jídla návštěvě, která sama nemá kočky se nějak nehodí.
Včera zase nastal den N – výroba domácích nudlí, tentokrát experimentálně zaměřený na nudle vlasové. Vše se zvládlo s obvyklou asistencí koček, těstové placky už pro jistotu suším na vodorovné tyči nad sporákem, aby se v nich nemohl válet náš Péťa, protože jsem si všimla, že nikde jinde se mu tak dobře nespí, než v sušících se nudlích. Nedávno mi dokonce zplesnivěly ve sklenici kam jsem je předčasně uložila v domnění, že už jsou suché dost.
Tentokrát se přímé ataky nudlí nekonaly, jen občas mi kočky šlohly nějakou jednotlivou sušící se nudli a když zjistily, že k jídlu nic moc, chvíli s ní hrály po zemi fotbal a pak ji nechaly ležet na podlaze. Kocour Péťa navštívil na sporáku sušící tyč, ze které visely pruhy těstovin a zkoumavě je očichal. Válet se v tom nedalo, tak seskočil a šel pryč. Zdálo se, že tentokrát akce „nudle“ nebude mít žádné dramatické chvíle. Proschlé, leč ne zcela suché nudle ležely na utěrce na stole a aby nepřišly do kontaktu se všudypřítomnými chlupy, přehodila jsem cípy utěrky vrchem přes to. Hned ráno se ještě před rozedněním měly patrně nudle uklidit a zavřít do sklenice. Zdálo se mi ale, že jim na stole nic nehrozí a budou dokonaleji proschlé, tak jsem celou situaci podcenila a neuklidila je. Ještě předešlý večer Nitka neměla nic jiného na práci, než že na nudlích zabalených v utěrce permanentně seděla. Pod zadkem se jí ozývalo takové tenké křupání, jak se delší nudličky lámaly pod její vahou. Nu, co, říkala jsem si, nudle jsou dnes beztak nějaké moc dlouhé, Nitka je rozláme na malé nudličky, akorát do kuřecí polévky. Mělo mě napadnout, že Nitka je čert, který zatím jenom přemýšlí, jak s nudlemi naložit do budoucna.
Odpoledne, vylákána nedefinovatelným zvukem složeným z hrabání a divného šustění jsem se šla podívat, co se děje v obýváku. Na stole stála Nitka a cosi vehementně zahrabávala na velikou hromadu doprostřed stolu. Uvnitř hromady byla utěrka s nudlemi a kolem toho nahrabán do výšky celý ubrus. Nezůstalo je u zahrabávání, kočka nikdy jen tak pro nic a za něco nezahrabává. Při prohlídce hromady se ukázalo, že nudle jsou počůrané a pěkně ozdobně zachumlané v utěrce. A tak mám, jak se říká „po žížalkách“, nebo lépe řečeno po nudlích. A všechno jen proto, že jsem měla vědět, že nudle na jídelním, pardon – kočičím stole nemají co dělat.
P.S. Vyhodila jsem to i s utěrkou.
3).Život je jen jeden....
Moje máma byla kočička s PP se vším všudy. Byla opečována, láskyplně milována, měla svůj trvalý domov. Žila v přepychu. Když se narodila moje maličkost, tak všichni dvojnožci diskutovali, zda nechat žít nebo raději utratit ten malý uzlíček chlupů, zda vůbec se vyplatí o něj pečovat .... máma si mě přivinula k sobě, tak tedy bylo aspoň na čas vyhráno !
Dostala jsem jméno Smůla, možná také proto, že jsem byla černá od hlavy až po patu, možná a to hlavně, že se mi opravdová smůla lepila po celém kožíšku, když jsem nedopatřením stoupla na čerstvou smůlu ! Mohla jsem totiž chodit i ven, toulat se po okolí kolem našeho domova a sledovat všechno dění v naší ulici ! Vracela jsem se někdy až pozdě večer domů, utahaná a unavená z tak dlouhých cest a procházek a také plná dojmů z okolo procházejících lidí. Tito člověčci se na mě koukají a něco si povídají, ale já jim nerozumím, musím se naučit jejich řeči, jejich mluvě, abych i já porozuměla, co si vypráví mezi sebou. A doma si kolikrát řekli, že jsem se vůbec vrátila ? proč jsi nezůstala tam, kde jsi byla ! Nebyla jsem doma vítána, jen ta moje máma ještě byla ke mně shovívavá a občas se po mně i sháněla .
Míjely dny, krásné se svítícím sluníčkem, bez mráčků, ale i bouřková mračna - byla plná vody, která se spouštěla deštěm k zemi. Já seděla na chodníku a hlavou se mi honila myšlenka, zda mám jít domů, nebo utéci hóóódně daleko od mého domova. Kožíšek jsem měla docela promočen a tak jsem hopla na schodek ke dveřím, abych se trochu skryla před přívalovým deštěm. Náhle se dveře otevřely, vykoukla dívčina, která volá :"mamí, sedí tu na schodku koťátko, vezmeme si je domů ?" - však zápornou jsem uslyšela odpověď : " pojď a zavři dveře ! máme již koček dost ! nech je sedět, však ono půjde o dům dál !"
A tak nevím, nejsem vítaným hostem ani tady u cizích dveří ? ani najíst mi nedali a usušit kožíšek - to teprve ne ! Za chvíli přešel po chodníku pán se psíkem. Ten mě očichal, ale pán prohlásil, že bych byla sice pro tak velkého psíka dobrá hračka, ale že musí jít dále , aby tak moc společně nezmokli a před deštem se musí schovat.
Já byla schoulená, přikrčená v koutku, až holčička si všimla, že tam sedím. To již bylo podešti a vysvitlo sluníčku, ona přišla ke mně, vzala mě do náruče a odcházela k domovu. Sotva otevřela dveře , tak již bylo slyšet: " a to kotě nechej venku, domů mi nesmí přijít - máme stop stav" !
Co to vlastně znamená ? to když už nemohou další ZVÍŘÁTKO příjmout do svého bydliště, že není místo v bytě a že se další koťátko tam nevejde ? ale já nepotřebuji velké místečko, když se schoulím do klubíčka, tak jsem docela malá, a tak malounko jen zaberu místa !To znamená, že ostatní kočičky mohou venku v zimě klidně zmrznout, když jsou nemocné, tak mohou i umřít ? pokud se nenajde někdo, kdo má ještě místečko doma anebo u svých známých, aby je přijal mezi své domácí zvířátka ? a má stop stav !
Ach, jo ! najdu ještě někdy cestu zpátky domů ? podaří se mi to ? naleznu také svého páníčka a milující, krásně hladící ruce, plnou misku dobrot a úpřimné, milé slovo mé paničky ? ruce, které mi proberou můj kožíšek od klíšťat, a ucítí, když mě něco bolí ? Ruce, které umí jenom hladit a laskat můj kožíšek a nikdy by mě neuhodily ! ruce, které mi připraví tolik dobrůdek k snědku !
Tak sedím a vše možné se mi honí mou kočičí hlavičkou a já usínám.
V tom jsem JE ucítila, byly to ruce, které mě uchopily do náruče a jedna ruka mě k sobě přivinula a druhá začala hladit - ještě trochu vlhký můj kožíšek. Uslyšela jsem slova: "Mámo, my si to koťátko opravdu necháme ? přineseme je domů, kde sice máme již nalezených kočiček hodně, ale toto malinké se ještě mezi ně vejde, že ?"
Samozřejmě, musíme mu zachránit život, vždyť každý máme ŽIVOT JENOM JEDEN !
4). Mokrá kočka , smutná kočka aneb povodňová beznaděj …
Původně jsem měla rozepsaný článek o všech těch mňoukajících nechtěňátkách, která se k nám v poslední době dostala a jejichž osudy s námi Zvířetník sledoval. Cosi jako „koťátka v akci“. Jenže – kritický povodňový víkend se postaral, že vše je jinak.
Ještě trochu odbočím, přece jen to bude na koťátkovskou notu. Jak se tak zmítáme v těch všech dojmech, emocích a kočičích osudech, čas od času přijde krize. Či spíše bilancování, čas otázek a odpovědí. Otázky nám kladou mnozí, mnohdy však není snadné najít adekvátní odpověď. Proč místo toho divadýlka okolo koček raději neděláme něco pořádného, ptají se. Něco prospěšného, užitečného. Abychom nemuseli žebrat a naříkat. Něco, co se vyplatí... Mají pravdu, jsme blázni. Být „normální“, je vše mnohem snazší. Naposledy jsme podobným stavům mysli podlehli asi tak před měsícem. Podtrženo, sečteno, nelze na svá bedra nakládat více, než uneseme, zcela prostý závěr. Jen jej ustát bez pochyb.
Člověk, pán tvorstva, neustále touží dobývat a vítězit. Ovládat a podmanit si. Příroda se přirozeně brání - a jak vrací lidstvu úder, zcela logicky nemůže selektovat, padni komu padni. Zapomínáme, z čeho jsme vzešli. Trocha pokory by neškodilo. Cítíme se silní, stavíme kosmodromy, jsme in. Přitom jsme tak slabí ve své naivitě - stačí jedna bouřka a spláchne nás to jako myši. Páni tvorstva a jejich genialita se topí v zablácené stoce. A pořád ne a ne prozřít.
Nicméně, zpátky ke kočkám, zmítaje se v chaosu, přece jen vše souvisí se vším. Před zmíněným měsícem kde se vzal, tu se vzal, přijel elegantní pán v Mercedesu, a prý - tak vám vezu kočky. Vezl. Než jsme stačili cokoliv říct či udělat, u vrat bylo pět zelepených kartonových beden, pán mávl rukou na pozdrav a byl pryč. Příběh jak z pohádky. Jenže, v těch bednách byly vysoce březí kočky, někde po dvou. Podotýkám, že březí kočka na spadnutí vážila kilo a půl! Co dál? Kočky odrodily v průběhu dalšího týdne. Něco mrtvé hned, něco neduživé, kočky maximálně stresované, jedna porod nepřežila. Tedy v přímém přenosu žádný příjemný zážitek. Přičemž co vrh, to problém, např. z pěti koťat, která vypadala nadějně a která jsme kočce pomáhali dopiplávat, masírovat, protože sama neměla sílu, po 14 dnech zbyla dvě. Kdepak, žádné náhlé novorozenecké úmrtí. Bílá boule místo oka, prý vytlačené bělmo, které prasklo, vytekla krev a bylo po oku i po kotěti.
Díra do hlavy, kotě vytuhlé, my se zmítajíc mezi brekem a vztekem. Jistě, řekne se, selekce, já vím. Dveře do karantény jsme otevírali už s hrůzou, co to bude tentokrát. Ty kočky mámy, ty prostě měly dost, odrodily nejen koťata, ale i mraky škrkavek. Nebo kotě, které mělo hydrocefalus - ohromná hlava, díra do lebky - prostě měkké místo na hlavě, oči posunuté, marná snaha.
Dobrých rad jsme dostali nespočet, od mrštěním po stěnu po zavázání do igelitu, že prý taková smrt ani nebolí. Občas ovšem trapně věříme na zázrak (ono se občas stává, že vláčné kotě zabere), jindy bohužel vidíme, že je vše ztraceno. Tihle nebožáci, kteří nemají šanci žít, se rodí jen a pouze z lidské nezodpovědnosti.
Máme další kočky čekající na kastraci, ale nyní je to jaksi vesmírná odyssea. Nehledě na to, že nemalá část koček jsou takoví ti mrzáčci, kteří měli namále - třeba kulhavec, šilhavec a slepec, tohle trio je dobrá parta ;-)
A přitom všem ještě hledejte odpověď na otázku: „A proč to teda děláte, když vám to nevynáší? Jste normální?“
Tehdy jsme skutečně dospěli k závěru, že to chce změnu. Být za blázny umíme skvěle, ale přesto je zřejmě nutné zůstat nohama na zemi. Tohle předsevzetí nám vydrží pokaždé do chvíle, než se objeví další potřebný mňoukající uzlíček a my to prostě risknem.
Začátek července, Jižní Čechy opět hlásily povodňová varování. Prachaticko, Písecko, voda se valila, lidé opět ztráceli domovy i iluze a kočky s nimi. Během tohoto kritického týdne jsme se opět (ačkoliv jsme předtím už téměř přísahali, že skutečně není možné ujmout se dalších koček, natož březích, že není ani kam, ani za co, že to skutečně už neutáhneme jak finančně, tak psychicky, atd., atd.) ujali tří kriticky březích koček, které prostě byly ve špatný čas na špatném místě. Poskytovali jsme jim azyl s tím, že přece nemůžou zůstat a rodit tam, kde řádí voda. A že už je to určitě tentokrát naposled.
Březí kočky jsme ubytovali v pátek 3.července. Pak to přišlo. Sobota 4.července. Macaté mraky, tma, déšť, ostatně jako už tolikrát. Kočky nervózní, my nervózní, ovšem zatím to jde, ač leje. A pak už to šlo úplně samo.
Z nebe se valí provazy vody, země je těmi všemi dešti a záplavami tak nasáklá, že odmítá přijmout další, voda neodtéká, kanalizace přetéká, spodní voda se dere dovnitř a je všude. Na straně jedné valící se proud vody, na straně druhé rodící kočka. V jedné místnosti naráz. Co dřív ? Likvidovat brod, nebo evakuovat kočky, které už cítí, že je něco špatně? Málo rukou, málo času, zato vody habaděj. Mrňata za povodně zrozená zatím žijí (viz foto). A propos, autentické fotografie – ukažte mi někoho, kdo v momentě, kdy má vodu zleva, zprava, mezitím denní koťata a plašící se kočky vůkol, zvládne mačkat spoušť v přímém přenosu. Prostě otráveně pořídíte pár snímků pak, až to nejhorší pomine, a vůbec nemáte chuť dokumentovat spoušť, která znamená, že je zle. A když je zle, okamžitě si uvědomíte, že může být vždycky ještě hůř, než je!
Meteorolog tento jev nazývá „blesková potopa“. Pro nás to znamená ztráty, výdaje a beznaděj. Tu především. Kalamita poničila část elektrických rozvodů, tedy jsme lehce mimo. Píši lehce, protože to zdaleka není to stěžejní. Fungujeme, i když jen zčásti.
Fungujeme, protože musíme, tedy v rámci možností.Pravda, v této lokalitě sehnat elektrikáře, který by pochopil, že nemůžeme proplatit jeho požadavky, je zásadní problém. V této lokalitě je zásadní problém vše. Přece jenom, je to venkov. Na venkově se kočkám apartmá nebudují. Na venkově jde všechno jinak, blázni zůstanou blázny. Přesto, kočky nepřišly o střechu nad hlavou přímo.
Nedošlo ke srovnání se zemí. Vzniklé škody lze postupně likvidovat. Jenomže - jakmile zařízení našeho typu vypadne z „udržovacího kola“, kdy se hradí vždy to nejnutnější a ostatní se řeší a lepí tak nějak za chodu (s modlitbami, kéž se nestane nic neočekávaného, co by nás porazilo úplně), je to malér.
Loni podobná situace nastala, přehnala se virová infekce. Nečekané výdaje šly do desetitisíců, jen tak, zcela mimo plán. Jak jsme to ustáli? Dle názorů moudrých úplně špatně – situaci „řešila“ osobní půjčka od Providentu, kde jak známo, vám půjčí 20, vrátíte 40. Osobní půjčka uvádím proto, že nemá nic společného s financemi útulku. Prostě, jeden „blázen“ si dobrovolně přidělá další osobní závazek. Jenže, když stojíte před rozhodnutím „buď - anebo“, kdy jsou ve hře kočičí životy a čas kvapí, upíšete se i čertu. A neřešíte v tu chvíli následky, vidíte jen potřebu zachránit je, jakkoliv. Což prý není to pravé ořechové.
Provoz útulku vyžaduje dostatečné finanční rezervy, ale který útulek to zvládá ?
A tak jsme další, kdo prosí o pomoc. Po delším zvažování, kudy kam, a zda vůbec zvládneme jít dál. Utéci z boje nelze, téměř stovka koček na krku je silná motivace. Na straně druhé se zmítáme v beznaději, nálada je ponurá a bojíme se sebemenšího mráčku. Finance na nájem a stabilní platby dávno padly na likvidaci toho nejhoršího, finance na kastrace a léky taktéž. Část koček je již vykastrována, faktura ovšem neuhrazena. Žádost o pomoc v urgentní situaci adresovaná městu Písek, který problematiku bezprizorních koček neřeší nikterak, žádné zařízení pro kočky nemá a tudíž vše suplujeme my, a to na vlastní náklady systémem ber kde ber, byla zamítnuta. Kromě financí bojujeme např. s nedostatkem antiparazitik, ono se to nezdá – jenom běžné kompletní odčervení je samo o sobě znatelný zásah do rozpočtu.
Někteří Adélkáři nás už znají, sdíleli s námi nejeden kočičí osud a pomohli nám např. vypiplat černé zmrzlíky, zimní novorozence. Přiznávám, je mi žinantní až nepříjemné tohle vše psát, zatím jsme se tak nějak drželi silou vůle a vždy se nějaké řešení našlo.
Nepopírám, že je mi z toho všeho smutno, a že tenhle článek vzniká pod tlakem emocí. Nějak to byla ta příslovečná poslední kapka – jak stylové, když je řeč o vodě – kdy už hlavou proletí různé myšlenky a pochyby, zmítáte se v pocitech zmaru a beznaděje, ač víte, že vás potřebují ti, kteří nic nezavinili...
Ještě pořád doufáme, že to nějak půjde - ačkoliv, snaha vysvětlit příslušným (nejmenovaným) institucím a poskytovatelům služeb či energií, že v dané situaci by pomohl i odklad pravidelné platby cca o měsíc, se prozatím minula účinkem. Platíš, svítíš, neplatíš, jsi potmě. Platíš, bydlíš, neplatíš, jdeš. Kočky nekočky. Tak ty už vůbec nejsou důležité.
Jsou samozřejmě věci, které počkat mohou a počkají. Ovšem krmit se musí denně, léčit a pečovat o chlupaté svěřence taktéž. Organizace funguje čtvrtým rokem, vše bylo vybudováno bez jakýchkoliv dotací, příspěvků, darů, pomoci. Stejně tak byl a je financován provoz. Odvážím se vyslovit, že za ty 4 roky se odvedl kus práce a že jsou vidět skutečné výsledky. Ač to zní paradoxně, v této souvislosti vyvstal problém – žádosti o podporu byly zamítány stylem: „Vy už jste přece své vybudovali, u vás si kočky žijí jako v ráji, praktikujete si welfare, krmíte prémiovými značkami a každá kočka má vlastní očkovací průkaz“. Čteno mezi řádky – když jste si poradili předtím, poradíte si i nyní, proč nás vůbec obtěžujete? Vy už přece máte! Pravda, dovolili jsme si nejprve obětovat své vlastní zájmy a finance ve prospěch koček v naivní iluzi, že žádat o podporu a pomoc je vhodné až poté, kdy potenciální dárce vidí dosavadní výsledky, nikoliv jej přesvědčovat pouze dojemnými projevy, sliby a plány „na zelené louce“. Přesto, každého zájemce, který by nám mohl a chtěl jakkoliv pomoci, ochotně a rádi se vším konkrétně seznámíme přímo na „místě činu“, sám se přesvědčí, v jakém prostředí a podmínkách kočky žijí, obeznámíme ho s aktuální problematikou a potřebami. Ono přece jenom i dnes platí: „co nevidím, tomu nevěřím“.
Nyní ovšem pomůže skutečně vše – každá stokoruna, každá materiální pomoc nás posune o krok dál, opět pomůže, když si uděláte radost objednávkou z eshopu
WWW.ARTCAT.CZ , který vznikl ryze za účelem úhrady péče o ty, které si samy pomoci nemohou.
Na úvodní straně tohoto webu je i číslo účtu a veškeré potřebné informace. Určitě by pomohla i možnost dostat naši prosbu více mezi lidi, pomoc s propagací, třeba někdo zná cestu, víc hlav víc ví. Třeba někoho napadá něco, na co náš zubožený mozek v tuto chvíli nemá sílu přijít.
Naděje umírá poslední, ale ani ona není nesmrtelná. Bojujeme ovšem za bezbranná stvoření, která sama nezmůžou vůbec nic.
Přece jen, my lidé máme jakés takés šance, i když je nejhůř. Zvířata v nouzi jsou plně odkázána na naši pomoc.
Tak že by takových bláznů nám podobných bylo přece jen na tom světě trochu potřeba ?
Vzpomínání
Zvláštní rok 2007. Na Ludmilky umřela Majinka. Kočičák Ďabinek tesknil den za dnem víc. Když nám svatý Mikuláš nadělil rezaté klubíčko - Mikýska, přišla ještě kamarádka s nabídkou, zda nechceme malého psího kluka. Ještě bolavá po odchodu Majinky jsem srdnatě říkala: ne, promiň, my pejska nechceme, my teď jsme kočičí rodina.
Hráli jsme si, mazlili se, milovali se. Ďabinek postupně stárnul, odpočíval v lavůrku a sledoval cvrkot kolem. Řádili tu hlavně přibylý Ari a Mikýsek , dva parťáci na pitomosti, co vše dokázali za lumpárny vymyslet, jste četli. Všude kočičí a psí hračky, misky a „lavór“, takový láskyplný chaos. Vzpomínám, jak jsem vlekla kočičí boudičku, kocouři si ji časem oblíbili. Den za dnem odcházel, plný pohody, vzájemné lásky, péče a starání, venčení, úklidu. Stárli jsme společně bok po boku a dávali si to nejlepší, co jsme mohli. Pak přišel říjen 2009, zcela nečekaný. Ze dne na den nás opustil Ďabinek a přišel Damiánek. Zvykala jsem si na jiný kočkopsí poměr, zpočátku to vůbec nebylo jednoduché. Všichni kluci se postupně úplně zžili a zase jsme si užívali dny plné štěkání, traktůrkování, rán na kanapi, kdy se po mně všichni tři váleli. A pak byla středa přesně před týdnem. Byla jsem na veterině, podařilo se Mikýska vyčůrat, byli jsme plní naděje. Zhasla přesně za 24 hodin. A z nás se stala psí rodina.
Děkuji. Děkuji Tipce, že byla věrnou průvodkyní a ochránkyní mého syna, že seděla vedle něj ve sporťáku a ostražitě ho hlídala. Stejně jako časem dceru. Děkuji psím andělům, že mě přivedli k útulku a zajiskřili mezi mnou a Májou. Jí za 17let věrnosti a oddanosti beze slov. Stejně tak děkuji Ďabinkovi, že nejprve s Tipkou, pak Majinkou, učil mé děti zodpovědnosti za živé tvory, provrněné okamžiky mazlení, nikdy nebyl výrazný dareba, byl to prostě pan ředitel. Lumpačení si vybral Mikýsek, to byl rodilý uličník. Když k němu přibyl malý Aronek a on už dospěl, místo aby se choval trochu rozumně, stal se mistrem v oboru. Děkuji vám, mí zvířecí přátelé, kteří byste mohli být mnohým lidem vzorem, za každičký darovaný okamžik. Snad jsem vám to alespoň trochu vracela. Navždy si vás ponesu v srdci. Věřím, že za duhovým mostem tvoříte svornou Daňovic smečku a jednou mě uvítáte. Držte mi tam fleka.
Člověk míní,kočky mění
Všichni nejspíše znáte věty, s jejichž pomocí odsouváme řešení. Až budu mít víc peněz, víc času, až udělám toto nebo tamto, až...
I já jsem tyto věty používala, jedna z nejčastějších byla: až budu v důchodu, přestěhuji se do domečku po rodičích. Zároveň jsem měla plno dalších až: až ho opravíme, až se děti osamostatní, až nebudu chodit do práce...
Jednoho víkendového dne, když jsme s manželem popíjeli kávu, objevila se na zahradě malá bílo-černá kočka. Přišla a sedla si k nám, jako by tam odjakživa patřila. Uměla se velice krásně tulit a jemně u toho příst. Proto dostala jméno Tulinka. Svou kočičí řečí povídala, jak je prima mít co papat, kde se schovat, že ji má kdo hladit a milovat. Dávala nám to najevo každým svým pohybem a trpělivým čekáním na náš příjezd. Bylo jaro a my se pustili do bourání příček,
sekání nových odpadů a vedení vody. Tulinka vše moudře pozorovala. Množství práce nás donutilo dojíždět i přes týden, což naše kočičí domácí spokojeně přivítala. Ukládala se s námi k spánku a tiše nám předla o tom, jak je krásné bydlet v domě a ne někde v seně, jak je skvělé mít každý den plnou misku papáníčka a ne hledat, kde co najde, kterou myš chytne. A že si našla svůj domov, kde hodlá být a nikam už nechce odejít!
Marně jsem jí potichu vysvětlovala, že máme domov jinde, kde na nás čekají 4 kočičky, a že tento domeček je napůl staveniště, ve kterém se stále ještě nedá bydlet. Koukala na mne svýma modrýma očima a myslela si své. Protože to byla chytrá kočka, uvážila, že musí něco podniknout. A tak si jednoho dne mazaně přivedla pomocnici. Malé, sotva odrostlé, černé koťátko s bílou náprsenkou, roztomilé jako z obrázku, kterému jsme začali říkat Škvrňátko, jelikož i s postupem času zůstávala malinká.
Najednou na nás oddaně koukaly 4 kočičí oči, které říkaly: tady je náš domov. Nepomáhalo žádné vysvětlování. Trpělivě tak, jak to jen kočky umí, při každém vrnícím uspávání i s každým probuzením trvaly na svém.
Ty oči kočičí, plné naděje a víry... A proti nim já, zvyklá na pohodlí bytu a blízkost práce. Já, která jsem stále říkala, až to bude hotové, až bude méně práce, více času, až... Ty oči kočičí se jen moudře dívaly a trpělivě říkaly: nám nevadí, že se tu musí topit v kamnech, nám nevadí, že tu neteče teplá voda, že je tu všude díra a suť, my jsme tady šťastné. Tady je nás domov. Tak už to pochop! My ti věříme...
Jak tiše docílily, že jsme s manželem odjížděli a vraceli se každý den. Že se naše dospívající dcery naučily starat nejen o sebe, ale i o 4 kočičky.
Blížila se zima (tady na Valašsku plná sněhu a mrazů) a ve městě lákal útulný teplý byteček, kde člověk nemusel nic dělat, jen chodit do práce.
Ale na nás tady koukaly ty věrné oči kočičí, s vírou, že víme, co dělat. A mně to konečně došlo! Vždyť o co vlastně jde? O to pohodlí? O pocit, že se dcery bez nás neobjedou? O dojíždění do práce? NE.Slo o ZMĚNU zaběhlého života. A ne „až někdy“, ale TEĎ HNED! Na co čekat? Proč to odkládat? Kvůli práci navíc? Menšímu pohodlí?
Vždyť tady byl ten největší základ pohody, základ domova – dvě kočičky, které toho možná věděly mnohem více, než jsme tušili. Které možná věděly, že získáme mnohem víc, než jsme si kdy pomysleli...
Copak bylo možné je zklamat? A tak jsme zůstali. Kvůli nim, kvůli jejich víře, že našly domov, kde budou moci porodit své děti, které měly v bříšku a které jim tady nikdo nezabije.
Tyto dvě kočičky nás naučily, že nemáme odkládat to, co můžeme udělat hned. Neříkejme si: až... Prostě jděme a konejme po troškách. Tolik, kolik zrovna můžeme, ale dělejme to hned a ne „až...“. Nečekejme na splnění všech našich „až“. Proměňme AŽ na TEĎ a nechme se odměnit za sílu k tomu potřebnou...
Trpký příběh vývojově zaostalé kočičky Hanulky
Psal se rok 2009, pomaličku se rozbíhal měsíc leden, toho času jsme byli požádání o pomoc ve věci záchrany kočiček z Řetůvky, bylo nám řečeno, že jsme jedni z mála, kdo může přijmout více kočiček najednou, tenkrát jsme vůbec netušili, co se bude dít a do čeho se řítíme.
Kočičky z Řetůvky pocházely od jedné velmi nezodpovědné paní, která ve svém bytě dopustila pohromu v podobě velkého množení, nad kterým zcela ztratila kontrolu. Když pak musela odejít do bytu jiného, kočičkám hrozilo, že budou přemístěny do místního kravína.
Původní plán zněl přijmout k nám do depozita nanejvýš 5 koťat, skutečnost však byla úplně jiná a osud si vše naplánoval po svém. Osobně jsme se pro kočičky vypravili do Hradce Králové, kde nám byly přeloženy z auta do auta a celkem jsme si odvezli v mrazivém lednu kočiček 16. Jenže ouha, kočičky to nebyly ledajaké, mezi nimi byly kočičky slepé, další byly postižené po vzájemné plemenitbě a převážná z nich trpěla různými nemocemi, počínaje minimálně svrabem či velmi silnými záněty uší a konče vážnými postiženími, například slepotou a dalšími vývojovými vadami. Kočičky byly navíc tak strašně moc zanedbané, že jsme některé z nich museli po příjezdu domů chtě nechtě okoupat, protože silně zapáchaly močí a měly na sobě vrstvy špíny a popele. Všech 16 kočiček jsme zcela více či méně „dobrovolně“ zafinancovali, protože nebyly k dispozici žádné prostředky určené na pomoc „Řetůvce“ a nedalo se proto nic jiného dělat, ale zvládli jsme to i tentokrát.
Během roku 2009 se nám podařilo většinu z těchto kočiček vyléčit a ač byly mnohé i handicapované, podařilo se nám je také dobře umístit. Jedna z kočiček jménem Hanulka „původně Myšička“ u nás však zůstala natrvalo, proto bychom jí chtěli věnovat pár řádků, které si opravdu, ale opravdu zaslouží. Hanulka se k nám dostala ve velmi zbědovaném stavu, na první pohled bylo patrné, že musela prodělat mimo jiné také nějakou vážnější nemoc, možná herpesvirus, kdoví. První dny se schovávala a takřka nevylézala z úkrytu. Po pár dnech, které strávila v klidu a bezpečí, se však odvážně vydala na průzkum a pomaličku si začala přicházet pro první pohlazení. Brzy jsme si začali uvědomovat, že je Hanulka natolik poznamenaná vývojovými vadami, že zřejmě natrvalo zůstane u nás v depozitu.
Hanulce jsou nyní skoro dva roky a váží ani ne dva kilogramy, na veterině nám ji zprvu odmítali vykastrovat, ke kastraci nás všechny přesvědčilo až záhadné Hanulčino mrouskání, které jsme už ani nepředpokládali, že by mohlo přijít. Jedním z mnoha Haulčiných trápení je také její vylysalý obličejíček, převážně v oblasti okolo očí. Bohužel, slzné kanálky neplní správnou funkci a přebytečné slzy tak Hanulce stékají po tvářičkách, proto je nutné okolí očí udržovat v čistotě, suchu a chránit je tak před případnou infekcí a škodlivými bakteriemi. Její srst je stále i po mnoha pokusech podávání dobré stravy a kvalitní péče zplstnatělá a tělíčko zůstalo kostnaté. Tímto však vážnost Hanulčina stavu zdaleka nekončí, nutno podotknout, že Hanulku sem tam sužují a v minulosti hodně sužovaly trávící potíže, často trpěla silným průjmem, který střídala zácpa, proto je bezpodmínečně nutné dodržovat správnou výživu a pravidelně Hanulku dokrmovat. Hanulka navíc špatně snáší antibiotika, proto musíme případnou léčbu směrovat tak, abychom jí nezpůsobili ještě větší potíže. Bohužel, její zdravotní stav je jako na houpačce, věříme však a doufáme, že tady s námi bude ještě dlouho šťastně žít.
V létě 2009 nám začala Hanulka takřka odcházet před očima, nechali jsme ji udělat maximum vyšetření, na nic závažného se však přesto nepřišlo, podezření na případná onemocnění byla vyloučena. Přes všechna utrpení a příkoří, které Hanulce život přichystal, má až neuvěřitelnou chuť do života, běhá za námi jako pejsek, kouká se na nás svýma smaragdovýma očima, a když je příležitost, sedí nám na klíně či na rameni a dává zřetelně najevo svou lásku a blízkou náklonnost, provází nás všude, kam se jen dá. V létě s Hanulkou chodíme na zahrádku, kde si užívá sluníčka a kde ji chrání naše psí holky před případnými vetřelci, ony cítí, že je Hanulka postižená, tak jako kočičky, které s Hanulkou sdílí bydlení. A nyní, když pomaličku dokončuji psaní tohoto příběhu, tak opět sedí Hanulka na mém klíně a kouká se mi upřeně do očí.
Tento příběh byl sepsán také proto, aby veřejnost byla seznámená s tím, že útulky nejsou plné jen pohledných kočiček, které jsou nabízeny k adopci, ale spousta z nich jsou kočičky handicapované, které potřebují individuální péči a pomoc ostatních, a proto bychom nikdo neměli být k životu zvířat lhostejní a každé z nich by tak mělo dostat svoji druhou šanci.
Tímto bychom chtěli veřejně poděkovat slečně Evě Kovaříkové z Prahy, která posílá Hanulce pravidelně kvalitní papání a byla se na ni již také podívat.
Extrémní mazlíček
Někomu nestačí "obyčejná" domácí kočka a musí mít něco extra. Narazila jsem na fotky jedné ukrajinské rodiny, o něž se s vámi nemohu nepodělit :-)
Tato rodinka chová jako domácího mazlíčka divokou kočku rybářskou. Jak jí dělají radost? Nosí domů čerstvě zabité slepice, nechávají ji lovit ryby ve vaně.... Jinak je to úžasný mazlík a kamarád jejich domácí kočky. Nevěříte?
Kočky rybářské jsou svalnaté, robustní kočky, pocházející z jižní a jihovýchodní Asie. Ve své domovině obývají okolí potoků, řek, močálů a mokřin. Jak již jejich jméno napovídá, živí se zejména lovem ryb a vodních živočichů. Své drápy používají jako harpunu a dokáží se potápět za svou kořistí, čemuž mají uzpůsobenou i stavbu tlapek - mezi prsty najdeme plovací blány a stavba jejich prstů se taktéž liší od domácích koček, jejich drápy nejdou úplně zatáhnout.
Samci jsou výrazně robustnější než samice, jejich hmotnost dosahuje až 12kg, celková délka až 100cm.
V přírodě se jedná o velice plachá a obezřetná zvířata, ale koťátka je údajně možné
při umělém odchovu ochočit, což následující fotografie potvrzují.
Na obrázcích figuruje samec, který má údajně dokonce 14kg, 100cm na délku a 40cm na výšku.
Jsem majestátní fešák
Táááákhle nebezpečný...
Rád se s paničkou koupu ve vaně :-)
Relax po koupání
Můj kočičí kamarád
Máme se mooooc rádi :-)
Umím jíst "civilizovaně" ze stolu.....
...ale radši vyrazím na lov....
A JE TO!!!
Tohle u nás doma taky běhá!
ňam ňam ňam ňam...
Za odměnu pánečkovi pomáhám pracovat na počítači :-)
No nejsem úžasný? :)
Sibiřka v přirozeném prostředí
Několik fotografií jak si sibiřka užívá sněhové nadílky. Je vidět že tyto kočky sníh opravdu milují :-) . Děkujeme ze pěkné foto naší čtenářce Ladě.
Ahojky, tak tohle je sibiřka v přirozeném prostředí! Konečně napadl sníh....
konečně bílá nadílka, hurá ven to je něco pro nás SIB kočky
paráda konečně něco pro správné sibiřky ovšem maskování v trávě moc nefunguje
kolem samé cizí stopy trochu očuchat a hurá do bílé krásy
je to neuvěřitelné, ale vodítko mám stále a i když je sníh :-) ( myslím že pro jistotu a to je dobře )
lehounce našlapovat, ať se nepropadnu už domů ? to tedy ne , stačí se zamračit a je to
Hi!
(Lída, 20. 1. 2011 18:05)