Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběhy

1). Vánoční příběh s dobrým koncem

Tento název jsem dala proto, že všechno začalo právě o vánocích, přesně 26. prosince, když jsem našla Želvinku. Vracela jsem se večer od rodičů, bylo to asi před třemi roky, ten rok bylo hodně sněhu a taky pěkné mrazy. Jako vždy jsem šla kolem stánku, který je snad pořád otevřený.
Vánoční příběh s dobrým koncem

Ať je svátek nebo všední den, tak kolem něho postává pár stálých hostů s lahví piva v ruce. Stáli tam i tentokrát a kolem nohou se jim otírala drobná želvovinová kočička.
 

Protože o mně v okolí každý ví, že mám kočku, tak se mně ptali na radu, co s ní mají dělat. Donesl ji tam nějaký chlapík pro jiného a ten si to rozmyslel, že ji už nechce a kočka tam zůstala.

Byla tma, všude sníh a kočička v úplně neznámém prostředí. Když jsem ji zvedla, tak se ke mně přitiskla a já už nemohla dělat, že se mně to netýká. Tak jsem si ji nesla k domovu, i když jsem vůbec nevěděla, co si s ní počnu. Doma mám rozmazleného Mikeše, který se nesnáší s žádnou kočkou v okolí a bydlím v garsonce, kde není možnost je oddělit. Tak se Želvinka zatím stěhovala do sklepních prostor, kde máme mandl, sušárnu a prádelnu.

Udělala jsem pelíšek z krabice a hadru, do další krabice dala stelivo a do misky žrádlo. Micina se nažrala, skočila mi na klín a předla a předla a předla. Spokojenější kočku jsem snad neviděla.

Myslela jsem, že když je venkovní, tak se bude zase tlačit ven, ale kdepak, ani náhodou. Hned si přisvojila nový pelíšek a vždy předla od chvíle, kdy jsem vešla, až do chvíle, kdy jsem odešla. Rozhodně nebyla plachá, musela být před tím u lidí. Přežila u mně silvestrovské ohňostroje a já si ji moc oblíbila. Přesto jsem hned po novém roce vyvěsila inzeráty, jestli ji někdo nehledá.
 

Hned za den zvonil telefon a na něm paní, která si myslela, že by to mohl být potomek její kočky. Dala v létě koťátko jedné své známé a těm se hned po dovolené ztratilo. Vlastně Želvinku zachránilo to její zvláštní zbarvení, kdyby byla jen černá, tak by ji paní určitě nepoznala. Tak se nakonec kočička vrátila do původní rodiny a to po čtyřech měsících života bezdomovce. Je stejně zvláštní, jak se to malé, asi tříměsíční kotě o sebe dokázalo postarat a přežít. Zřejmě ji občas někdo nakrmil, možná ten pan neznámý, který ji donesl ke stánku.
 


 

Tak a teď ten dobrý konec. Želvinka teď bydlí v prostředí, které je pro kočku úplně ideální. Je to na kraji města, kde je uzavřený dvorek se zahrádkou, králíkárna se senem a spousta míst, kde může šmejdit a schovat se, když je škaredé počasí. Já ji chodím navštěvovat dodnes a vždycky mě radostně vítá. Věřím, že to není jen kvůli kapsičce, kterou jí vždy přinesu, že si pamatuje, že jsem jí pomohla, když byla v nouzi. Je z ní pěkná, vyrovnaná, vykastrovaná, spokojená kočka.

 

 

 

2). Jak Nitka zahrabala nudle

 

Občas mívám záchvat výroby potravin podomácku. Zpravidla se dostaví ve chvíli, kdy si z obchodu přinesu nedopečený chleba, neslané rohlíky, nebo koláče s náplní nevábné chuti. Pak nakoupím různé druhy mouky a začnu míchat směsi na domácí chléb a pečivo a pečeme si doma chleba i housky a rohlíky sami. Je to dobré, není jich moc a všechno se většinou do posledního zbytku sní. Vložená energie stojí zkrátka za to.
Jak Nitka zahrabala nudle
Protože v dnešní době existují už skoro na všechno stroje, zakoupila jsem kdysi v nějaké výhodné akci také domácí pekárnu, která se v poslední době opět stala hitem a žádaným výrobkem číslo jedna. Nezbytné pro chod tohoto stroje jsou ale přesné a vyzkoušené recepty a těch se mi dříve, než jsem pronikla na internet jaksi nedostávalo. Kdo z vás někdy zkoušel zadělat na domácí chleba, jistě mi dá za pravdu, že je to docela dřina. Tady veškerou práci obstará stroj a my se jen rozhodneme, zda mu svěříme i pečení, nebo si těsto vyndáme na závěr ven a upečeme si ve vlastní troubě třeba bochníček chleba i s moučnou kůrkou vespod.
 
Pekárna prostě zadělá za nás všechna těsta bez námahy a sama, jen je potřeba kontrolovat, zda je těsto takové, jaké má být, měkké, nebo naopak dostatečně tuhé. Nějaká zázračná hospodyňka přišla na to, že pekárna umí také zadělat na těstoviny. Jestli já nějakou práci nesnáším, tak je to zadělávání na nudle. Výroba by mi už tolik nevadila, vyválet těsto na placku je sice docela dřina, ale zadělat mouku, vodu a vajíčko mi vždycky vadilo. Matlavé práce zkrátka nemám v oblibě. Teď to umí stroj a já mám vystaráno. Aby té lenosti nebylo málo, dostala jsem předloni k vánocům strojek na těstoviny. Sám vyválí placky a sám je nakrájí na žádané tvary, jen je potřeba je přistrčit k tomu správnému otvoru.
 
Naše kočky milují veškeré činnosti a tak je strojek na nudle velmi zajímá. Úplně nejvíc je ale zajímají ty nudle, které z něj lezou. Na světě není místo, které by bylo před kočkami dostatečně bezpečné a dobré pro nudle. Dost dlouho trvá, než těstoviny uschnou a dají se uložit do sklenice, jinak skončí jako chlupaté nudle, což překvapivě není obdoba chlupatých knedlíků v krajové kuchyni, ale domácí produkt chovatele čtyřnohých miláčků, který si může konzumovat leda doma a o samotě. Předkládat taková jídla návštěvě, která sama nemá kočky se nějak nehodí.
 
Včera zase nastal den N – výroba domácích nudlí, tentokrát experimentálně zaměřený na nudle vlasové. Vše se zvládlo s obvyklou asistencí koček, těstové placky už pro jistotu suším na vodorovné tyči nad sporákem, aby se v nich nemohl válet náš Péťa, protože jsem si všimla, že nikde jinde se mu tak dobře nespí, než v sušících se nudlích. Nedávno mi dokonce zplesnivěly ve sklenici kam jsem je předčasně uložila v domnění, že už jsou suché dost.
 
Tentokrát se přímé ataky nudlí nekonaly, jen občas mi kočky šlohly nějakou jednotlivou sušící se nudli a když zjistily, že k jídlu nic moc, chvíli s ní hrály po zemi fotbal a pak ji nechaly ležet na podlaze. Kocour Péťa navštívil na sporáku sušící tyč, ze které visely pruhy těstovin a zkoumavě je očichal. Válet se v tom nedalo, tak seskočil a šel pryč. Zdálo se, že tentokrát akce „nudle“ nebude mít žádné dramatické chvíle. Proschlé, leč ne zcela suché nudle ležely na utěrce na stole a aby nepřišly do kontaktu se všudypřítomnými chlupy, přehodila jsem cípy utěrky vrchem přes to. Hned ráno se ještě před rozedněním měly patrně nudle uklidit a zavřít do sklenice. Zdálo se mi ale, že jim na stole nic nehrozí a budou dokonaleji proschlé, tak jsem celou situaci podcenila a neuklidila je. Ještě předešlý večer Nitka neměla nic jiného na práci, než že na nudlích zabalených v utěrce permanentně seděla. Pod zadkem se jí ozývalo takové tenké křupání, jak se delší nudličky lámaly pod její vahou. Nu, co, říkala jsem si, nudle jsou dnes beztak nějaké moc dlouhé, Nitka je rozláme na malé nudličky, akorát do kuřecí polévky. Mělo mě napadnout, že Nitka je čert, který zatím jenom přemýšlí, jak s nudlemi naložit do budoucna.
 
Odpoledne, vylákána nedefinovatelným zvukem složeným z hrabání a divného šustění jsem se šla podívat, co se děje v obýváku. Na stole stála Nitka a cosi vehementně zahrabávala na velikou hromadu doprostřed stolu. Uvnitř hromady byla utěrka s nudlemi a kolem toho nahrabán do výšky celý ubrus. Nezůstalo je u zahrabávání, kočka nikdy jen tak pro nic a za něco nezahrabává. Při prohlídce hromady se ukázalo, že nudle jsou počůrané a pěkně ozdobně zachumlané v utěrce. A tak mám, jak se říká „po žížalkách“, nebo lépe řečeno po nudlích. A všechno jen proto, že jsem měla vědět, že nudle na jídelním, pardon – kočičím stole nemají co dělat.

P.S. Vyhodila jsem to i s utěrkou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3).Život je jen jeden....

Moje máma byla kočička s PP se vším všudy. Byla opečována, láskyplně milována, měla svůj trvalý domov. Žila v přepychu. Když se narodila moje maličkost, tak všichni dvojnožci diskutovali, zda nechat žít nebo raději utratit ten malý uzlíček chlupů, zda vůbec se vyplatí o něj pečovat .... máma si mě přivinula k sobě, tak tedy bylo aspoň na čas vyhráno !
Život je jen jeden....

Dostala jsem jméno Smůla, možná také proto, že jsem byla černá od hlavy až po patu, možná a to hlavně, že se mi opravdová smůla lepila po celém kožíšku, když jsem nedopatřením stoupla na čerstvou smůlu ! Mohla jsem totiž chodit i ven, toulat se po okolí kolem našeho domova a sledovat všechno dění v naší ulici ! Vracela jsem se někdy až pozdě večer domů, utahaná a unavená z tak dlouhých cest a procházek a také plná dojmů z okolo procházejících lidí. Tito člověčci se na mě koukají a něco si povídají, ale já jim nerozumím, musím se naučit jejich řeči, jejich mluvě, abych i já porozuměla, co si vypráví mezi sebou. A doma si kolikrát řekli, že jsem se vůbec vrátila ? proč jsi nezůstala tam, kde jsi byla ! Nebyla jsem doma vítána, jen ta moje máma ještě byla ke mně shovívavá a občas se po mně i sháněla .
 

Míjely dny, krásné se svítícím sluníčkem, bez mráčků, ale i bouřková mračna - byla plná vody, která se spouštěla deštěm k zemi. Já seděla na chodníku a hlavou se mi honila myšlenka, zda mám jít domů, nebo utéci hóóódně daleko od mého domova. Kožíšek jsem měla docela promočen a tak jsem hopla na schodek ke dveřím, abych se trochu skryla před přívalovým deštěm. Náhle se dveře otevřely, vykoukla dívčina, která volá :"mamí, sedí tu na schodku koťátko, vezmeme si je domů ?" - však zápornou jsem uslyšela odpověď : " pojď a zavři dveře ! máme již koček dost ! nech je sedět, však ono půjde o dům dál !"
 

A tak nevím, nejsem vítaným hostem ani tady u cizích dveří ? ani najíst mi nedali a usušit kožíšek - to teprve ne ! Za chvíli přešel po chodníku pán se psíkem. Ten mě očichal, ale pán prohlásil, že bych byla sice pro tak velkého psíka dobrá hračka, ale že musí jít dále , aby tak moc společně nezmokli a před deštem se musí schovat.

Já byla schoulená, přikrčená v koutku, až holčička si všimla, že tam sedím. To již bylo podešti a vysvitlo sluníčku, ona přišla ke mně, vzala mě do náruče a odcházela k domovu. Sotva otevřela dveře , tak již bylo slyšet: " a to kotě nechej venku, domů mi nesmí přijít - máme stop stav" !

Co to vlastně znamená ? to když už nemohou další ZVÍŘÁTKO příjmout do svého bydliště, že není místo v bytě a že se další koťátko tam nevejde ? ale já nepotřebuji velké místečko, když se schoulím do klubíčka, tak jsem docela malá, a tak malounko jen zaberu místa !To znamená, že ostatní kočičky mohou venku v zimě klidně zmrznout, když jsou nemocné, tak mohou i umřít ? pokud se nenajde někdo, kdo má ještě místečko doma anebo u svých známých, aby je přijal mezi své domácí zvířátka ? a má stop stav !
 

Ach, jo ! najdu ještě někdy cestu zpátky domů ? podaří se mi to ? naleznu také svého páníčka a milující, krásně hladící ruce, plnou misku dobrot a úpřimné, milé slovo mé paničky ? ruce, které mi proberou můj kožíšek od klíšťat, a ucítí, když mě něco bolí ? Ruce, které umí jenom hladit a laskat můj kožíšek a nikdy by mě neuhodily ! ruce, které mi připraví tolik dobrůdek k snědku !
 

Tak sedím a vše možné se mi honí mou kočičí hlavičkou a já usínám.
 

V tom jsem JE ucítila, byly to ruce, které mě uchopily do náruče a jedna ruka mě k sobě přivinula a druhá začala hladit - ještě trochu vlhký můj kožíšek. Uslyšela jsem slova: "Mámo, my si to koťátko opravdu necháme ? přineseme je domů, kde sice máme již nalezených kočiček hodně, ale toto malinké se ještě mezi ně vejde, že ?"


Samozřejmě, musíme mu zachránit život, vždyť každý máme ŽIVOT JENOM JEDEN !

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4). Mokrá kočka , smutná kočka aneb povodňová beznaděj …

Původně jsem měla rozepsaný článek o všech těch mňoukajících nechtěňátkách, která se k nám v poslední době dostala a jejichž osudy s námi Zvířetník sledoval. Cosi jako „koťátka v akci“. Jenže – kritický povodňový víkend se postaral, že vše je jinak.
Mokrá kočka , smutná kočka aneb povodňová beznaděj …
Ještě trochu odbočím, přece jen to bude na koťátkovskou notu. Jak se tak zmítáme v těch všech dojmech, emocích a kočičích osudech, čas od času přijde krize. Či spíše bilancování, čas otázek a odpovědí. Otázky nám kladou mnozí, mnohdy však není snadné najít adekvátní odpověď. Proč místo toho divadýlka okolo koček raději neděláme něco pořádného, ptají se. Něco prospěšného, užitečného. Abychom nemuseli žebrat a naříkat. Něco, co se vyplatí... Mají pravdu, jsme blázni. Být „normální“, je vše mnohem snazší. Naposledy jsme podobným stavům mysli podlehli asi tak před měsícem. Podtrženo, sečteno, nelze na svá bedra nakládat více, než uneseme, zcela prostý závěr. Jen jej ustát bez pochyb.
 
Člověk, pán tvorstva, neustále touží dobývat a vítězit. Ovládat a podmanit si. Příroda se přirozeně brání - a jak vrací lidstvu úder, zcela logicky nemůže selektovat, padni komu padni. Zapomínáme, z čeho jsme vzešli. Trocha pokory by neškodilo. Cítíme se silní, stavíme kosmodromy, jsme in. Přitom jsme tak slabí ve své naivitě - stačí jedna bouřka a spláchne nás to jako myši. Páni tvorstva a jejich genialita se topí v zablácené stoce. A pořád ne a ne prozřít.
 
Nicméně, zpátky ke kočkám, zmítaje se v chaosu, přece jen vše souvisí se vším. Před zmíněným měsícem kde se vzal, tu se vzal, přijel elegantní pán v Mercedesu, a prý - tak vám vezu kočky. Vezl. Než jsme stačili cokoliv říct či udělat, u vrat bylo pět zelepených kartonových beden, pán mávl rukou na pozdrav a byl pryč. Příběh jak z pohádky. Jenže, v těch bednách byly vysoce březí kočky, někde po dvou. Podotýkám, že březí kočka na spadnutí vážila kilo a půl! Co dál? Kočky odrodily v průběhu dalšího týdne. Něco mrtvé hned, něco neduživé, kočky maximálně stresované, jedna porod nepřežila. Tedy v přímém přenosu žádný příjemný zážitek. Přičemž co vrh, to problém, např.  z pěti koťat, která vypadala nadějně a která jsme kočce pomáhali dopiplávat, masírovat, protože sama neměla sílu, po 14 dnech zbyla dvě. Kdepak, žádné náhlé novorozenecké úmrtí. Bílá boule místo oka, prý vytlačené bělmo, které prasklo, vytekla krev a bylo po oku i po kotěti.

 

Díra do hlavy, kotě vytuhlé, my se zmítajíc mezi brekem a vztekem. Jistě, řekne se, selekce, já vím. Dveře do karantény jsme otevírali už s hrůzou, co to bude tentokrát. Ty kočky mámy, ty prostě měly dost,  odrodily nejen koťata, ale i mraky škrkavek. Nebo kotě, které mělo hydrocefalus - ohromná hlava, díra do lebky - prostě měkké místo na hlavě, oči posunuté, marná snaha.

Dobrých rad jsme dostali nespočet, od mrštěním po stěnu po zavázání do igelitu, že prý taková smrt ani nebolí. Občas ovšem trapně věříme na zázrak (ono se občas stává, že vláčné kotě zabere), jindy bohužel vidíme, že je vše ztraceno. Tihle nebožáci, kteří nemají šanci žít, se rodí jen a pouze z lidské nezodpovědnosti.

Máme další kočky čekající na kastraci, ale nyní je to jaksi vesmírná odyssea. Nehledě na to, že nemalá část koček jsou takoví ti mrzáčci, kteří měli namále - třeba kulhavec, šilhavec a slepec, tohle trio je dobrá parta ;-)
 

A přitom všem ještě hledejte odpověď na otázku: „A proč to teda děláte, když vám to nevynáší? Jste normální?“

Tehdy jsme skutečně dospěli k závěru, že to chce změnu. Být za blázny umíme skvěle, ale přesto je zřejmě nutné zůstat nohama na zemi. Tohle předsevzetí nám vydrží pokaždé do chvíle, než se objeví další potřebný mňoukající uzlíček a my to prostě risknem.
 
Začátek července, Jižní Čechy opět hlásily povodňová varování. Prachaticko, Písecko, voda se valila, lidé opět ztráceli domovy i iluze a kočky s nimi. Během tohoto kritického týdne jsme se opět (ačkoliv jsme předtím už téměř přísahali, že skutečně není možné ujmout se dalších koček, natož březích, že není ani kam, ani za co, že to skutečně už neutáhneme jak finančně, tak psychicky, atd., atd.) ujali tří kriticky březích koček, které prostě byly ve špatný čas na špatném místě. Poskytovali jsme jim azyl s tím, že přece nemůžou zůstat a rodit tam, kde řádí voda. A že už je to určitě tentokrát naposled.
 
Březí kočky jsme ubytovali v pátek 3.července. Pak to přišlo. Sobota 4.července. Macaté mraky, tma, déšť, ostatně jako už tolikrát. Kočky nervózní, my nervózní, ovšem zatím to jde, ač leje. A pak už to šlo úplně samo.
 
Z nebe se valí provazy vody, země je těmi všemi dešti a záplavami tak nasáklá, že odmítá přijmout další, voda neodtéká, kanalizace přetéká, spodní voda se dere dovnitř a je všude. Na straně jedné valící se proud vody, na straně druhé rodící kočka. V jedné místnosti naráz. Co dřív ? Likvidovat brod, nebo evakuovat kočky, které už cítí, že je něco špatně? Málo rukou, málo času, zato vody habaděj.  Mrňata za povodně zrozená zatím žijí (viz foto). A propos, autentické fotografie – ukažte mi někoho, kdo v momentě, kdy má vodu zleva, zprava, mezitím denní koťata a plašící se kočky vůkol, zvládne mačkat spoušť v přímém přenosu. Prostě otráveně pořídíte pár snímků pak, až to nejhorší pomine, a vůbec nemáte chuť dokumentovat spoušť, která znamená, že je zle.  A když je zle, okamžitě si uvědomíte, že může být vždycky ještě hůř, než je!
 
Meteorolog tento jev nazývá „blesková potopa“. Pro nás to znamená ztráty, výdaje a beznaděj. Tu především. Kalamita poničila část elektrických rozvodů, tedy jsme lehce mimo. Píši lehce, protože to zdaleka není to stěžejní. Fungujeme, i když jen zčásti.

Fungujeme, protože musíme, tedy v rámci možností.Pravda, v této lokalitě sehnat elektrikáře, který by pochopil, že nemůžeme proplatit jeho požadavky, je zásadní problém. V této lokalitě je zásadní problém vše. Přece jenom, je to venkov. Na venkově se kočkám apartmá nebudují. Na venkově jde všechno jinak, blázni zůstanou blázny. Přesto, kočky nepřišly o střechu nad hlavou přímo.
 
Nedošlo ke srovnání se zemí. Vzniklé škody lze postupně likvidovat. Jenomže - jakmile zařízení našeho typu vypadne z „udržovacího kola“, kdy se hradí vždy to nejnutnější a ostatní se řeší a lepí tak nějak za chodu (s modlitbami, kéž se nestane nic neočekávaného, co by nás porazilo úplně), je to malér.
 
Loni podobná situace nastala, přehnala se virová infekce. Nečekané výdaje šly do desetitisíců, jen tak, zcela mimo plán. Jak jsme to ustáli? Dle názorů moudrých úplně špatně – situaci „řešila“ osobní půjčka od Providentu, kde jak známo, vám půjčí 20, vrátíte 40. Osobní  půjčka uvádím proto, že nemá nic společného s financemi útulku. Prostě, jeden „blázen“ si dobrovolně přidělá další osobní závazek. Jenže, když stojíte před rozhodnutím „buď - anebo“, kdy jsou ve hře kočičí životy a čas kvapí, upíšete se i čertu. A neřešíte v tu chvíli následky, vidíte jen potřebu zachránit je, jakkoliv. Což prý není to pravé ořechové.


Provoz útulku vyžaduje dostatečné finanční rezervy, ale který útulek to zvládá ?

A tak jsme další, kdo prosí o pomoc. Po delším zvažování, kudy kam, a zda vůbec zvládneme jít dál. Utéci z boje nelze, téměř stovka koček na krku je silná motivace. Na straně druhé se zmítáme v beznaději, nálada je ponurá a bojíme se sebemenšího mráčku. Finance na nájem a stabilní platby dávno padly na likvidaci toho nejhoršího, finance na kastrace a léky taktéž. Část koček je již vykastrována, faktura ovšem neuhrazena. Žádost o pomoc v urgentní situaci adresovaná městu Písek, který problematiku bezprizorních koček neřeší nikterak, žádné zařízení pro kočky nemá a tudíž vše suplujeme my, a to na vlastní náklady systémem ber kde ber, byla zamítnuta. Kromě financí bojujeme např. s nedostatkem antiparazitik, ono se to nezdá – jenom běžné kompletní odčervení je samo o sobě znatelný zásah do rozpočtu.
 
Někteří Adélkáři nás už znají, sdíleli s námi nejeden kočičí osud a pomohli nám např. vypiplat černé zmrzlíky, zimní novorozence. Přiznávám, je mi žinantní až nepříjemné tohle vše psát, zatím jsme se tak nějak drželi silou vůle a vždy se nějaké řešení našlo.
 
Nepopírám, že je mi z toho všeho smutno, a že tenhle článek vzniká pod tlakem emocí. Nějak to byla ta příslovečná poslední kapka – jak stylové, když je řeč o vodě – kdy už hlavou proletí různé myšlenky a pochyby, zmítáte se v pocitech zmaru a beznaděje, ač víte, že vás potřebují ti, kteří nic nezavinili...
 
Ještě pořád doufáme, že to nějak půjde - ačkoliv, snaha vysvětlit příslušným (nejmenovaným) institucím a poskytovatelům služeb či energií, že v dané situaci by pomohl i odklad pravidelné platby cca o měsíc, se prozatím minula účinkem. Platíš, svítíš, neplatíš, jsi potmě. Platíš, bydlíš, neplatíš, jdeš. Kočky nekočky. Tak ty už vůbec nejsou důležité.
 
Jsou samozřejmě věci, které počkat mohou a počkají. Ovšem krmit se musí denně, léčit a pečovat o chlupaté svěřence taktéž. Organizace funguje čtvrtým rokem, vše bylo vybudováno bez jakýchkoliv dotací, příspěvků, darů, pomoci. Stejně tak byl a je financován provoz. Odvážím se vyslovit, že za ty 4 roky se odvedl kus práce a že jsou vidět skutečné výsledky. Ač to zní paradoxně, v této souvislosti vyvstal problém – žádosti o podporu byly zamítány stylem: „Vy už jste přece své vybudovali, u vás si kočky žijí jako v ráji, praktikujete si welfare, krmíte prémiovými značkami a každá kočka má vlastní očkovací průkaz“. Čteno mezi řádky – když jste si poradili předtím, poradíte si i nyní, proč nás vůbec obtěžujete? Vy už přece máte! Pravda, dovolili jsme si nejprve obětovat své vlastní zájmy a finance ve prospěch koček v naivní iluzi, že žádat o podporu a pomoc je vhodné až poté, kdy potenciální dárce vidí dosavadní výsledky, nikoliv jej přesvědčovat pouze dojemnými projevy, sliby a plány „na zelené louce“.  Přesto, každého zájemce, který by nám mohl a chtěl jakkoliv pomoci, ochotně a rádi se vším konkrétně seznámíme přímo na „místě činu“, sám se přesvědčí, v jakém prostředí a podmínkách kočky žijí, obeznámíme ho s aktuální problematikou a potřebami. Ono přece jenom i dnes platí: „co nevidím, tomu nevěřím“.
 
Nyní ovšem pomůže skutečně vše – každá stokoruna, každá materiální pomoc nás posune o krok dál, opět pomůže, když si uděláte radost objednávkou z eshopu WWW.ARTCAT.CZ  , který vznikl ryze za účelem úhrady péče o ty, které si samy pomoci nemohou.
 
Na úvodní straně tohoto webu je i číslo účtu a veškeré potřebné informace. Určitě by pomohla i možnost dostat naši prosbu více mezi lidi, pomoc s propagací, třeba někdo zná cestu, víc hlav víc ví. Třeba někoho napadá něco, na co náš zubožený mozek v tuto chvíli nemá sílu přijít.


Naděje umírá poslední, ale ani ona není nesmrtelná. Bojujeme ovšem za bezbranná stvoření, která sama nezmůžou vůbec nic.

Přece jen, my lidé máme jakés takés šance, i když je nejhůř. Zvířata v nouzi jsou plně odkázána na naši pomoc.

Tak že by takových bláznů nám podobných bylo přece jen na tom světě trochu potřeba ?


  

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hi!

(Lída, 20. 1. 2011 18:05)

tu fotku se slepici ste si mohli odpustit chudak!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!ale jinak je to moc fajn!!!!!!!!